Trestní řád, čl. 7: funkce a poznámky

Zákonnost je jednou z hlavních zásad trestní justice. Znamená to, že účastníci tohoto procesu plní povinnosti a práva ostatních, a vykonávají činnosti v rámci kompetencí stanovených regulačními předpisy. To platí zejména pro státní zástupce, vyšetřovatele, soud, vyšetřovatele a další pověřené úředníky.

Dále budeme zvažovat specifika žádosti těchto subjektů o principu legality stanoveném v Art. 7 Trestního řádu s připomínkami advokáty.

Normální obsah

V Art. 7 trestního řádu je zjištěno, že vyšetřovací orgán, vyšetřovatel, soud, prokurátor, vyšetřovatel, vedoucí orgánu nebo vyšetřovací jednotka nemohou použít federální zákony, jejichž ustanovení jsou v rozporu s ČKS.

Soud může v řízení prokázat nesoulad normativních aktů kodexu. V takových situacích rozhoduje v souladu s ČKS.

Porušení ustanovení Kodexu oprávněnými osobami a subjekty uvedenými výše znamená nepřípustnost důkazů získaných v průběhu řízení.

Podle Část 4 čl. 7 trestního řádu, úkony vydané soudem, prokurátorem, vyšetřovatelem, vyšetřovacím orgánem, vyšetřovacím důstojníkem musí být odůvodněné, oprávněné a zákonné. Tento předpis platí pro definice, rozhodnutí a další příkazy.

Specifičnost normy

Zásada zákonnosti vychází z ustanovení článku 15 ústavy.

V 1, 2 části Art. 7 trestního řádu byla stanovena priorita kodexu nad federální legislativou při vedení trestní procedurální činnosti. Toto ustanovení se však nevztahuje na FKZ ani na mezinárodní dohody. Tyto normativní akty mají větší právní účinnost než zákoník.

Tato pozice je potvrzena ustanoveními usnesení COP č. 13-P z roku 2004.

Omezení

Priorita ČKS vůči jiným běžným federálním zákonům může být omezena na předmět regulace. U trestního řádu je to trestní řízení, tedy postup pro vedení případů v přípravném a soudním řízení. Kodex tedy nemůže nahradit ani zrušit ustanovení právních předpisů, které zakládají trestný čin, trestnost chování, velikost, druhy trestu nebo pravomoc zvláštních orgánů ukládat pachateli trestní sankce. Z toho vyplývá, že za přítomnosti zvláštního předmětu regulační regulace mají přednost před jinými federálními zákony před CPC.

Ustanovení kodexu nemají přednost, pokud právní předpisy stanoví dodatečné záruky zájmů a práv určitých kategorií subjektů, včetně těch, které souvisejí s jejich zvláštním postavením v postavení.

Nuance

V souladu s ústavním a právním významem, Art. 7 trestního řádu nevylučuje provádění ustanovení jiných zákonů v průběhu výkonu procedurálních opatření, pokud jsou zajištěny záruky svobody a práva jejich účastníků. V důsledku toho nelze normu považovat za porušení ústavních práv dotčených osob.

Bezpodmínečná priorita kodexu při rozhodování

Opravuje ji druhá část Art. 7 trestního řádu. Obvykle je stanoveno, že ustanovení kodexu při rozhodování by měla být vedena nejen soudem, ale i dalšími účastníky procesu, kteří mají příslušné pravomoci. Zejména se týká orgánů a zaměstnanců zapojených do zpřístupňování zločinů a kontroly nad zákonností vyšetřování.

Pokud jde o soud, při rozhodování o zásluhách se musí řídit ustanoveními Art. 316 trestního řádu. V části 7, například zjištěno, že v případě, že soud shledá, že obvinění, ke kterému obžalovaný souhlasí, osvědčené materiály shromážděné v průběhu výroby, se rozhodne čelit verdiktu a uloží trest. Zároveň by jeho velikost neměla překročit dvě třetiny lhůty / velikosti nejpřísnější sankce předpokládané pro listinu.

Přípustnost důkazů

Při shromažďování materiálů pro následné prokázání určitých okolností by měly být použity pouze metody, které jsou stanoveny na legislativní úrovni.

Část 3 článku 7 trestního řádu vychází z ustanovení části 2 článku 50 ústavy. V souladu s tím nelze důkazy získané v rozporu s federálním zákonem považovat za přípustné a uplatňovány v soudním řízení. Proto na takovýchto informacích nelze obvinění postavit - soud nemá právo použít je při posuzování protiprávnosti činu a zjištění zapojení určitého subjektu.

Tato ustanovení se vztahují na důkazy získané v rozporu nejen s ustanoveními trestního řádu, ale i s jinými federálními zákony, včetně ČKS, Kodexu správních přestupků atd.

Postavení Evropského soudu pro lidská práva

V souladu s použitým přístupem Evropský soudní dvůr, pojem přípustnosti některých materiálů v trestním řízení je především předmětem regulace právního systému určitého státu. Vnitrostátní soudy vyhodnocují důkazy získané z důvodu jejich relevance a přípustnosti.

Úkolem NCHR v souladu s úmluvou není konstatovat, že svědectví bylo řádně připuštěno jako důkaz, ale zjistit, zda řízení bylo spravedlivě spravedlivé.

Připomínky k části 4 čl. 7 trestního řádu

Zásada zákonnosti předpokládá přísné dodržování předpisů stanovených v zákoníku a upravujících obsah a formu procesních dokumentů. Při vypracovávání vhodných aktů by mělo být mimo jiné respektováno občanské a trestní právo.

Požadavek platnosti, částečně stanovený 4 polévková lžíce. 7 trestního řádu, předpokládá, že závěry uvedené v dokumentu jsou potvrzeny důkazy shromážděnými během řízení, berou v úvahu všechny informace týkající se jednotlivých žalovaného / obviněného (podezřelého) a další.

Oprávnění zaměstnanci při vydávání rozhodnutí se musí řídit zásadou rovnosti občanů před soudem a zákonem, přihlížet k jejich zájmům a právům.

Požadavek na motivaci se považuje za vyjádření platnosti a zákonnosti rozhodnutí.

Rozhodnutí soudu je rozděleno do několika částí. Jedním z povinných prvků dokumentu je odůvodnění. Odráží motivy, důvody rozhodnutí. Jejich přítomnost posiluje důvěryhodnost aktu, dává mu procesní bezvadnost.

Navíc motivy odrazené v usnesení umožňují ověřit správnost jeho přijetí.

Procedurální dokument je uznán za oprávněný, motivovaný, legitimní pouze v případě, že je procesní rozhodnutí / opatření, v něm stanoven, byl způsoben nutností, proveden / proveden za přítomnosti podmínek stanovených ČKS a přesvědčivě doložených příslušnými argumenty.