Jazyková politika a podpora práv menšin

Jazyková otázka se v poslední době stále více stává předmětem politické rétoriky, předvolebních slibů a flirtování s voliči. Často je to jen kamufláž stojící problémy v sociální a ekonomické oblasti, ale existují země, kde je otázka jazyka jako státu „stojí za okraj.“ Jazyková politika státu jako soubor opatření zaměřených na podporu stejný jazyk nebo více jazyků, vždy si klade za cíl sjednotit různé národy, které obývají zemi do jediné integrální stát - národ. Je to další záležitost, jak se dosáhne požadovaného cíle.

Máme před očima mnoha historických příkladů nešikovný jazykové politiky vedlo ke zcela opačnému efektu - místo spojit lidi, když se oddělil, poháněný separatistické nálady a vedl k vnitřní pnutí, někdy vést k občanským nepokojům. Například ve Velké Británii zpět u učitelů v polovině dvacátého století trestáni studenti, kteří jedli řeči Welsh, irské nebo skotské slova. Ozbrojený konflikt v Severní Irsko Byla to nejen náboženská příroda (katolíci versus protestanti), ale i jazyková (irská versus anglická).

Ve Francii v roce 1794 republiky schválil zákon, který zakazuje použití některého z cizích jazyků a dialektů v zemi, kromě literárního francouzštině (ve skutečnosti, je dialekt provincii Ile-de-France). Tento zákon byl zrušen až v roce 1951, ale o půl století Occitan, baskičtina, provensálské, Breton, italská, korsický a jiní - téměř úplně zmizely. Ať už to vedlo k jazykové politice jednoty lidu? Daleko od ní - a masové demonstrace vyzývající k oživení regionálních jazyků obývajících národností Francii jsou jasným příkladem.

V Rakousku-Uhersku, jazyková politika byla zaměřena na manévrování a jakési uklidnění dobytých územích. Navzdory tomu, že komunikace mezi monopolem a kolonií šel do němčiny, Austro-maďarská vláda podpořila národních jazycích: otevře slovenských škol, podporuje tvůrčí ukrajinské a polské týmy sponzorovat talentovaný mladý Ital. Proto je „jaro národů“, a později - rozpad Rakouska-Uherska došlo nikoli na problematiku jazykové, ale čistě politické.

Na rozdíl od carského Ruska, kde byla potlačena veškerá "non-ruská", od roku 1917 byla propagována ideologie podpory regionálních jazyků. Záležitost však nepřekročila propagandu. V 30-tých letech aktivně přehnané názor, že Sovětský svaz jen 15 bratrské národy, a 15 svazových republik aktivně podporovaných jazyků. Ve stejné době, aniž by podpora ze strany vlády byly například německé, Staré mongolské, finské a dalších jazyků, jejichž mluvčí kompaktní nebo rozptýlené bydliště na území SSSR. Kromě toho vláda oznámila jazyky některých republik „zaostalé“ náročné „jazykové inženýrství“ - tak, aby Moldavané násilně přemístěna do latinské abecedy abecedy cyrilice. V 50-60-tých let sovětské jazykové politiky implicitně, ale radikálně změnila: když celá prohlášení podporující svazových republik jazyků, a ne mluvit rusky, aby byl „natsmenov“ stal se nemoderní, je to znamení zaostalosti a venkovského původu. Nešťastnou Důsledkem této politiky, můžeme pozorovat příklad Russified Kazachstán, Bělorusko, Ukrajina a Moldávie částečně.

Jazyková politika v Rusku bohužel zdědila mnoho tendencí pozdního SSSR. Kromě prohlášení podporujících podporu jazyky národního okresy, republiky a provincie, ruská vláda často zapomíná menšinových jazyků, kompaktně žijí ve státě. Samozřejmě, že každý občan by měl znát státní jazyk země, ale to neznamená, že je zakázáno mluvit a učit své děti mluvit rodným jazykem. Pokud stát nepodporuje jazyky na nejvyšší úrovni národnostních menšin, pomocí páky správních úřadů, médií a propagace spisovatelů psaní v jazycích národnostních menšin, po nějaké době, tyto jazyky a dialekty vymřou, a budeme i nadále pocit nespokojenosti, nelibosti a národní spor.