Mezinárodní humanitární právo

Mezinárodní humanitární právo (IHL) je nezávislé odvětví veřejného práva, skládající se ze souboru zásad a norem MP definujících společné pro celý svět práva a povinnosti státu svobody- proti konsolidace, bezpečnosti a ochraně těchto práv a svobod a právního zastoupení jednotlivcům možnost realizace a ochranu práv a svobod uznaných nich.

Hlavním a hlavním úkolem MHP je vývoj smluv, jejichž normy jednoznačně stanovují souhrn práv a povinností stran vojenského konfliktu, jakož i omezení metod a prostředků provádění vojenských operací.

Někteří právníci rozdělují mezinárodní humanitárního práva do dvou kategorií: „právo Haagu“, který upravuje způsoby a prostředky vedení války a „právo na Ženeva“, který obsahuje ustanovení o ochraně obětí války. Pod pojmem „obětí ozbrojených konfliktů“ onemocní a zraněných v současné armiyah- raněné, nemocné a ty, kteří ztroskotali a jsou součástí ozbrojených sil na MOŘI voennoplennye- civilisty.

Roku 1864 se v historii odehrálo jako rok, kdy švýcarská vláda uspořádala konferenci k vypracování aktu, který by pomohl obětem nepřátelství. Výsledkem setkání bylo podepsání první Úmluvy o ochraně raněných a nemocných ve válce. Stalo se prvním zdrojem mezinárodního humanitárního práva.

Normy mezinárodního humanitárního práva v různých historických obdobích obsahovaly různé předpisy. Zákony Manu zavedlo omezení násilí, které zahrnovalo zákaz zabíjení neozbrojených vězňů, používání otrávených zbraní. Ve starověkém Řecku pravidlo předepsalo, že vypuknutí nepřátelských událostí by mělo nastat při jejich vyhlášení. V případě zachycení měst nebylo možné zabít ty, kteří se uchýlili do chrámů, museli se vyměnit a koupat vězeňské války.

Během Haagská konference svět v roce 1899, Martens F.F. bylo navrženo použít ustanovení, které by chránit civilní obyvatelstvo a bojující v situacích, kdy akce států nejsou upraveny podle pravidel mezinárodního humanitárního práva. Toto ustanovení stanoví, že civilisté a vojenský personál podléhají pravidlům MP z toho důvodu, že jsou výsledkem tradice zavedených civilizovanými národy, zákony lidstva, a také požaduje, aby povědomí veřejnosti. Tato norma klesla v historii jako rezervace Martensa.

Mezinárodní humanitární právo, stejně jako ostatní průmyslová odvětví práva jejich principy, z nichž hlavní je humanizace vojenských konfliktů. Jsou mimo jiné následující: ochrana kulturních hodnot - ochrana a dodržování zájmů států, které se drží neutrality, - omezení stran účastnících se nepřátelských akcí, způsoby a metody jejich chování.

Označení armády konflikt mezi státy má za následek vznik právních následků, jako je ukončení konzulárních a diplomatických vztahů - uplatňování zvláštního režimu pro občany nepřátelského státu - ukončení dohod, které byly pozorovány v době míru. Během tohoto období začíná fungovat mezinárodní humanitární právo.