Fixní náklady

Každý podnik, bez ohledu na jeho velikost, využívá určité zdroje v průběhu hospodářské a finanční činnosti: pracovní, materiální, finanční. Tyto spotřebované zdroje jsou náklady na výrobu. Jsou rozděleny na fixní náklady a proměnné. Bez nich není možné provádět ekonomické aktivity a zisk. Oddělování variabilních a fixních nákladů, aby bylo možné účinně a efektivně, aby co nejvíce optimální rozhodnutí pro správu, a tím zvýšit ziskovost společnosti.

Konstantní náklady jsou všechny druhy zdrojů zaměřené na výrobu a nezávislé na objemu. Nezáleží ani na počtu poskytovaných služeb ani na prodeji zboží. Tyto náklady jsou téměř po celý rok stejné. I kdyby podnik dočasně zastavil výrobu produktů nebo přestal poskytovat služby, tyto náklady nepřestanou. Je možné přidělit takové stálé výdaje, které jsou podstatné pro téměř jakýkoli podnik:

- mzdy stálí zaměstnanci podniku (platy);

- odpočet na sociální pojištění;

- pronájem, leasing;

- daňové odpočty na majetku podniku;

- platby za služby různých organizací (komunikace, bezpečnost, reklama);

- odpisové poplatky, vypočtené metodou přímky.

Tyto výdaje budou vždy existovat, dokud podnik vykonává svou hospodářskou a finanční činnost. Jsou to bez ohledu na to, zda dostávají příjem, nebo ne.

Variabilní náklady - náklady podniku, které se mění v poměru k objemu vyrobeného komoditního výstupu. Jsou přímo spojeny s objemem výroby. Hlavní položky variabilních nákladů jsou:

- materiály a suroviny nezbytné pro výrobu;

- částka platu (o sazby), procento odměny obchodním zástupcům;

- Náklady na zboží zakoupené od jiných podniků za účelem dalšího prodeje.

Hlavním významem proměnlivých nákladů je to, že pokud podnik má příjem, je možné, že vzniknou. Z příjmu podnik utrácí část peněžních prostředků na nákup surovin, materiálů, zboží. V tomto případě se vynaložené peníze transformují do likvidního majetku ve skladu. Podnik také vyplácí úroky z odměňování agentům pouze z přijatých příjmů.

Toto rozdělení na fixní náklady a proměnné je nezbytné pro plnohodnotné řízení podniku. Používá se k výpočtu "bodu přerušení" podniku. Čím nižší jsou fixní náklady, tím nižší je. Snížení podílu těchto nákladů drasticky snižuje podnikatelské riziko.

Rozdělení výdajů na fixní a variabilní je široce využíváno v teorii mikroekonomie. Používá se také v výpočet výrobních nákladů, k identifikaci měrná hmotnost specifické typy nákladů, jelikož podnik má prospěch ze snížení pevných nákladů. Zvýšení výroby snižuje část pevných nákladů, které jsou zahrnuty do jednotkových výrobních nákladů, čímž se zvyšuje ziskovost výroby. Tento růst zisku přichází na úkor takzvaných "úspor z rozsahu", tj. Čím více vyráběných výrobků se vyrábí, tím nižší jsou jeho náklady.

V praxi se také často používá koncepce podmíněných fixních nákladů. Ty představují typ nákladů, které jsou přítomny v době nečinnosti, ale jejich hodnota může být změněna v závislosti na době, kterou podnik zvolil. Tento druh výdajů se dotýká nepřímých nebo režijních nákladů, které doprovázejí hlavní výrobu, ale s ní přímo nesouvisí.