Lisabonská smlouva

EU, která je největším politickým centrem, má ve svém složení dosud 27 států. Nicméně v roce 2004, kdy se jednalo pouze o 25 států, se stalo nezvládnutelným a začalo ztrácet svůj demokratický charakter. V té době tedy vznikla otázka přijetí Ústavy pro Evropskou unii. Několik let svého vývoje umožnilo získat velmi demokratický zákon, který byl následně podepsán všemi zúčastněnými zeměmi. Jen 18 států ji podepsalo. Proto se většina zákonných norem musela buď zrušit, nebo změnit.

Nový dokument o reformách byl nazván "Lisabonskou smlouvou", nepoužil slovo "ústava" a byl podepsán dne 13. prosince 2007 v hlavním městem Portugalska všech dvacet sedm států strukturu Evropské unie. Tato smlouva tedy nahradila starou Ústavu O Evropské unii a měl za cíl reformovat systém řízení Evropské unie a také se stal základem pro fungování EU v příštích dvaceti letech.

Lisabonská dohoda upevnila rovnováhu mezi zájmy a cíli zemí, které jsou členy EU, čímž dává statusu "velké moci".

Znění této smlouvy změnilo hlavní tři dokumenty Evropské unie: Římská smlouva, Maastrichtská smlouva a jaderné energetiky. Právním základem Unie jsou dva aktualizované akty: DES a DFES, oba mají stejnou právní sílu.

Rozpočtový výbor zahrnuje hlavní úkoly a cíle, základy a zásady EU. Popisuje způsoby spolupráce zúčastněných zemí a načrtává zahraniční politiku Unie a její bezpečnostní politiku. TFES považuje směr politiky EU, její svobodu, legalitu a bezpečnost, a také systém regulace vnější komunikace, finance.

Lisabonská smlouva má řadu protokolů, které tvoří nedílnou součást hlavních smluv. Takže buď objasňují ustanovení smluv, nebo tvoří postavení některých států v různých otázkách. Navíc tato smlouva systematizuje princip kompetence, tj. Evropská unie nemá právo jít nad rámec pravomocí, které jí poskytují zúčastněné země.

Také Lisabonská smlouva stanoví třístupňový systém správy Evropské unie, který se skládá z orgánů, které mají pravomoci, z jiných orgánů, které jsou vytvořeny na základě rozhodnutí orgánů a tzv. Institucí.

Do institucí byly přidány dvě struktury: Rada, která je nejvyšším orgánem politické moci, a centrální banka. Rada má prezident, který je zvolen dva a půl roku, stejně jako vysoký představitel EU pro bezpečnostní politiku a zahraniční věci. Počet členů Poslanecké sněmovny nesmí překročit sedm set padesát.

Lisabonská smlouva stanoví, že tři státy tvoří tzv. Předsednictví Rady, a to po dobu 18 měsíců.

Zúčastněné státy mají právo sami uzavírat smlouvy v případě, že nebudou v rozporu s dohodami, které podepsala Evropská unie, nebo nebudou překračovat její pravomoci.

Lisabonská úmluva tak dala EU příležitost definovat a provádět zahraniční a bezpečnostní politiku, včetně řešení fungování vnitřního trhu a celní unie, obchodní, hospodářské, územní a územní spolupráce. sociální politiku. Kromě toho má EU právo řešit otázky energetiky, práva a pořádku, dopravy, environmentálních a zdravotních problémů a mnoho dalších otázek. EU se zavazuje poskytovat pomoc a podporu všem zúčastněným státům v oblasti vzdělávání, kultury, cestovního ruchu a medicíny.