Historický materialismus jako druh materialistického chápání světa

Zvýraznění hlavního formy bytí, filozofové vždy přemýšleli o tom, jaké místo v ontologii tělesně a materiálně zaujímá, ať už má jediný příčinu a zda je základem všeho, co existuje. Doktrína věčnosti fyzického světa nám dává starověká Indie a Čína. Proto můžeme říci, že historické formy materialismu vyvstaly ve vývoji filozofie. Nejstarší z nich, starožitný, identifikují to s určitou látku nebo symbolů, z nichž existují různé subjekty, a objekty, a v tom, že umírají, otáčky (voda, „apeiron“, vzduch, oheň, atomy a pustotahellip-). To je, jak správně poznamenal Aristotle, filozofové tohoto směru věřili, že podstata takového prvotního principu se nemění, prostě se před námi objevuje v různých projevech.

Přestože takové myšlenky byly populární mezi renesančními osobnostmi, obecně se věří, že se jedná o sedmnácté století, které se stalo místem vzniku dalšího druhu materialismu - mechanismu. Descartes definuje záležitost jako druh nezávislé bytosti a její atribut se nazývá rozšíření. Newton dodává vlastnostem této látky stále neproniknutelnost, setrvačnost a hmotnost (poslední dva sjednocuje pojem hmoty). Myslitelé osvícenství definovali věc jako vše, co je myslitelné pocity a pocity a dokonce i všechno, co existuje mimo vědomí člověka. Nicméně, vztah mezi různými věcmi a jevy v té době byl viděn v souladu s tehdy dominantním vědeckého pohledu na svět jako čistě mechanický, jako obrovská komplikovaných hodinek, kde každé kolo nebo ozubené hraje roli.

Jeden z mála pokusů vysvětlit historii lidstva a vztahy s veřejností na základě hmotných principů se stalo marxismem. Obrovskou roli v tom hrála Feuerbachova doktrína o objektivitě hmoty, stejně jako racionalismus klasik německé filozofie. Karl Marx a Friedrich Engels, zakladatelé tohoto trendu v dějinách myšlenek, navrhli praxi vztahu mezi člověkem a světem. Uvedli, že primární otázkou filozofie jako takového je problém primátu a uznává prioritu hmoty jako primárního základu bytí, včetně sociálního. Tak se zrodil dialektický a historický materialismus.

V rámci marxistické koncepce používali jeho tvůrci Hegelovy dialektické principy nejen pro analýzu přírody, ale i pro politiku, ekonomiku a jiné společenské procesy a jevy. Proto dospěli k novému přístupu k komplexu otázek souvisejících se životem společnosti. Pokud předchozí filozofie považovala myšlenky a teorie za hnací sílu společenského vývoje, pak historický materialismus zaměřuje pozornost na ekonomický život a především na sféru činnosti, která produkuje produkty. Vztahy v této oblasti z hlediska této teorie určují všechny ostatní typy spojení mezi kolektivy lidí a představují ekonomickou základnu společenského života. A právě tato bytost vytváří veřejné povědomí (tj. Převažující morálka, právo, myšlenky a tak dále).

Marx a Engels se podařilo objevit prvky nějakého opakování v procesu vývoje a různých epoch. Z toho dospěli k závěru, že nejen příroda, ale také společnost postupuje podle určitých zákonů. Historický materialismus se zabývá nejen identifikací těchto zákonů, ale také izolací jednotlivých etap v procesu jejich jednání. Vědci nazvali tyto fáze sociálně-ekonomickými formacemi, jejichž vznik má nejen roli, ale i tolik lidí, jako obrovské množství lidí. Vyjádřili také svoji představu o důvodech vzniku a fungování státu, společenských skupin (tříd), o tom, jak vzájemně bojují a vzájemně komunikují, projevují vývoj rodiny a tak dále.

Historický materialismus svým vlastním způsobem představuje problém člověka. Marxistická filozofie snižuje podstatu lidí ke společenským částem, ke společenským vztahům. Zvláštní roli proto hraje teoretické chápání takového společenského jevu jako odcizení. V tomto termínu předkové marxismu popsali velmi složitý fenomén, kdy se v důsledku různých typů lidské činnosti proces sám jako výsledek změní na nějakou vnější sílu. Začíná vládnout nad lidmi, tlačit na ně, nahradit je všemi ostatními pocity a postoji. Důvodem je vykořisťování a základem toho je lhát soukromého vlastnictví o prostředcích, kterými se výroba provádí. Proto navrhli jedinou možnou cestu z této situace: změnu typu vlastnictví těchto finančních prostředků od soukromého na veřejnost.